Jan Skopeček

> Projevy > Projev na schůzi Poslanecké sněmovny k fiskálnímu paktu

Projev na schůzi Poslanecké sněmovny k fiskálnímu paktu

Jan Skopeček | 7.6.2018

Vážení kolegové, kolegyně, paní ministryně, nedělám si legraci, je to skutečně tak, vláda, byť má nedůvěru, se rozhodla schválit fiskální pakt a dokončit tak ratifikaci, která nebyla ukončena ani za předchozí Sobotkovy ani za Nečasovy vlády, přestože měly důvěru a naše vláda bez důvěry, která se důvěrou, resp. nedůvěrou zaštiťuje, jen když se jí to hodí, v okamžiku, kdy provádí personální čistky, tak to, že nemá důvěru, jí vůbec nevadí, když se má vyjádřit ke slibu, že bude snižovat daně, to znamená, že například zruší superhrubou mzdu, ta, najednou je argumentem, že vláda nemá důvěru a je nutné počkat. V tomto okamžiku, kdy máme fiskální pakt a vláda – byť se to stydí říci – nebo hnutí se to stydí říci nahlas, že hrozně touží rychle vstoupit do eurozóny, tak zase ta nedůvěra nevadí na to, abychom mohli projednávat tuto významnou mezinárodní smlouvu.

Moji předřečníci, pan ministr zahraničí a paní ministryně financí, se tady snažili navodit dojem, že vlastně o nic nejde, že je to takový nicneříkající, nezávazný, pro Českou republiku nic neznamenající dokument, který jen tak jako – už abychom si to odhlasovali a bylo to ze stolu.

Ale samozřejmě, pravda je někde úplně jinde. Paní ministryně zmiňovala zejména důraz fiskálního paktu na odpovědné hospodaření, ale když si přečtete samotný název té smlouvy, tak je přece zřejmé, že pouze o lepší hospodaření ve fiskálním paktu nejde. Ten fiskální pakt se jmenuje smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii. Kdyby to bylo jenom o stabilitě a o dobrém hospodaření, tak se nemluví v samotném názvu toho fiskálního paktu, v samotném názvu té smlouvy, o koordinaci a správě hospodářské a měnové unie.

Protože se o tom hovoří, protože je to v samotném názvu, tak je zřejmé, že fiskální pakt jde mnohem dále za to, než je odpovědné hospodaření.

Zdá se mi trošku úsměvné, že zrovna paní ministryně Schillerová zdůrazňuje, že je dobré se k tomu přihlásit, přece chceme hospodařit odpovědně, a je to ta samá ministryně, která hospodaří v době ekonomického růstu a předkládá rozpočty v době ekonomického růstu se schodkem. Na letošní rok jsme si schválili schodek 50 miliard korun, přestože už naše ekonomika zažívá poměrně dlouho slušný ekonomický růst. Alespoň z médií slyšíme, že paní ministryně se chystá navrhnout a předložit vládě a posléze Poslanecké sněmovně rozpočet na příští rok opět s deficitem 50 miliard korun.

Tak já se ptám, proč se paní ministryně, proč se hnutí ANO, proč se současná vláda tak zaštiťuje rozpočtovou odpovědností, proč tak dramaticky trvá na tom, abychom přijali fiskální pakt, ze kterého má plynout odpovědné hospodaření a doma, při domácích úkolech, se tak vůbec nechovají. Já bych tomu rozuměl, že v okamžiku, kdy budeme mít vyrovnané rozpočty – a už dávno vyrovnané být mohly, vzpomeňme si na televizní vystoupení Andreje Babiše před mnoha lety, že rychle vyrovná veřejné finance a budeme předkládat ke schválení přebytkové nebo vyrovnané rozpočty a místo toho po pár letech při slušném ekonomickém růstu jsme v situaci, kdy bobtná státní správa, kdy se přijímají další úředníci, kdy finanční správa nemá za úkol nic jiného než odrbat naše nejmenší podnikatele o peníze navíc, protože tato vláda se prostě rozhodla více přerozdělovat, více nabobtnávat stát bez toho, aniž by investovala. Ona to posílá jenom na provoz a ještě k tomu si na to půjčuje peníze budoucích generací.

A při tom všem, při té realitě, která se v hospodaření státu děje, tu vážně vystoupí ministryně financí a ministr zahraničí, že ten dokument musíme přijmout, protože přece všichni chceme hospodařit odpovědně.

Ano, já odpovědně hospodařit chci. Já paní ministryni podpořím jakýkoli návrh rozpočtu, který bude znamenat menší deficity, který bude znamenat vyrovnaný deficit, který bude znamenat menší daně a menší veřejné výdaje. To já velmi rád podpořím, ale začněte, prosím, s tím domácím úkolem, začněte doma, přestaňte vyjíždět do regionů a slibovat nesplnitelné sliby, jako to vidíme několik posledních měsíců. Radši si sedněte v kanceláři a připravte rozpočet, který bude odpovídat ekonomické situaci, ekonomickému cyklu v ČR. A jediný odpovídající rozpočet v této fázi ekonomického cyklu je rozpočet vyrovnaný, nikoli deficitní, který nám chcete přinést.

Vrátím se k tomu, že fiskální pak není vůbec jenom o dobré rozpočtové politice. Fiskální pakt byl samozřejmě v době, kdy byl eurozónou konstruován a přijímán, tak to byl samozřejmě dokument, který představuje velmi výrazný krok v politické unifikaci eurozóny. V evropské integraci, v historii procesu evropské integrace dobře platí, že jakákoli ekonomická nebo politická krize je evropskou politickou elitou využita ještě k větší centralizaci, k ještě větší unifikaci, k ještě většímu přenosu pravomocí z národní úrovně na úroveň nadnárodní, na Brusel.

A nejinak je tomu, i co se týče fiskálního paktu, který vedle toho, že nutí neodpovědné evropské země hospodařit lépe, tak znamená, že jakékoli vážné ekonomické reformy, strukturální ekonomické reformy, které budou chtít signatáři fiskálního paktu realizovat, musí být schváleny a koordinovány Bruselem. Tzn. členské státy eurozóny, které se musí řídit tímto paktem, prostě ztratily kus vlastní suverenity, a to v dosti významné oblasti, v oblasti rozpočtové a hospodářské politiky. Tak to přestaňme zapírat, přiznejme si to, prostě fiskální pakt byl výrazný krok v procesu politické unifikace eurozóny, a ten krok znamenal výrazné přesuny, výrazné vzdání se suverenity v oblasti hospodářské, a zejména rozpočtové politiky. A pokud to chceme zamlčovat, tak si sami sobě lžeme.

Myslím si, že je také potřeba říci, že netuším, proč vláda na fiskální pakt tolik spěchá. Paní ministryně už to říkala. Já to připomenu. Eurozóna v této fázi prochází diskusemi o tom, jak bude nadále vypadat. Kolegové z výboru pro evropské záležitosti mi potvrdí, že jsme projednávali dokument, který naznačoval, jakým způsobem bude, nebo jakou podobu by mohla mít reforma evropské měnové unie, a ta reforma evropské měnové unie, nebo ty návrhy přinášejí další podle mého názoru poměrně významné změny.

Hovoří se tam nejenom o společném ministrovi financí, to byla spíše ze strany evropských politiků taková vábnička na to, aby si toho jednotlivá média a politici v členských zemích všimli a nebavili se o ničem jiném. Ale reforma eurozóny znamená to, co znamenal i fiskální pakt, tzn. další centralizaci, další unifikaci hospodářských politik. Mj. se tam navrhuje, aby se přetvořil evropský stabilizační mechanismus, který dneska funguje na bázi mezivládního rozhodování, mezivládního hlasování, aby se přetvořil v Evropský měnový fond, což by byla čistokrevná evropská instituce, která by rozhodovala o záchraně nebo o poskytování finanční pomoci jednotlivým zemím bez toho, aniž by byla nucena, aniž by musela být hledána nějaká politická většina na bázi mezinárodního vyjednávání.

Už vůbec nechci zabíhat do přílišných podrobností, ale samotný obsah, nebo samotná kritéria fiskálního paktu jsou rovněž problematická. Fiskální pakt říká, že v okamžiku, kdy nebude signatář, který tento smluvní text ratifikoval, pokud nebude dodržovat určitou výši strukturálního deficitu, tak mu hrozí ze strany Evropské komise, resp. i soudu, který ho může zažalovat za to, tak mu hrozí pokuta. Nicméně každý ekonom, který se počítáním strukturálního salda zabývá, tak vám řekne, že to není jakkoli měřitelná veličina, jako si naměříme nezaměstnanost, hrubý domácí produkt, nebo inflaci, ale že jde o výpočet, že jde o matematický konstrukt, na kterém v ekonomické vědě není shoda, resp. není shoda na jednotlivých metodách výpočtu strukturálního deficitu, resp. není shoda na nejlepších možných metodách, jak oddělit cyklickou a strukturální část schodku. Čili ten fiskální pakt je problematický i z tohoto velmi expertního důvodu.

Za druhé až dojemné bylo vystoupení pana ministra zahraničí, že my jsme zase ti nejchytřejší, kteří se nechtějí přidat k té chytré většině v EU, že přece my jsme tedy těmi, kteří umění hospodařit nejlépe, zatímco oni neumí a jsou hloupí. No, pane ministře, v tom hospodaření je tomu skutečně tak. Když se podíváte, kam nás chcete dostat, k jakým zemím nás chcete přiblížit, co se týče hospodaření, tak skutečně bych byl velmi obezřetný a velmi bych váhal, abychom Českou republiku, která je zadlužena 34,6 % HDP, přidali k těm chytrým zemím, které byly tak odpovědné, že se k fiskálnímu paktu přidaly už před lety.

Ale nějak to nevychází, pane ministře. Oni byli tak chytří a tak odpovědní, že se k fiskálnímu paktu přidali, ale když se podíváte na Řecko, ale to je takový už ohraný příklad, tak 178,6 % HDP zadluženost. Když se podíváte na Itálii, což je mimochodem mnohem vážnější problém, protože byť mi je Řecka líto, tak je to přece jenom menší ekonomika, která neohrožuje stabilitu, nebo neohrožuje projekt Eurozóny jako celku, ale když se podíváte na Itálii a na Itálii posledních dnů, tak už tak klidný nejsem. Itálie, která je rovněž, pane ministře, tak odpovědná a byla tak chytrá, že se k tomu fiskálnímu paktu připojila, tak hospodaří s vládním dluhem v úrovni 131,8 % HDP.

Česká republika, která má úroveň dluhu 34,6, tak vy argumentujete, abychom byli odpovědní a přidali se k zemím, jako je Itálie, která má dluh 131,8 % HDP, a celá EU je vyšinutá, co se bude s Itálií dít, protože pokud se Itálie dostane do problémů a bude destabilizovaná, tak bude destabilizovaná bezesporu celá Eurozóna a bezesporu se to díky naší obchodní výměně a naší navázanosti na Eurozónu dotkne i nás.

Ale není to jenom Itálie. Podívejme se na Portugalsko. Také je to výborný a odpovědný stát, který se k fiskálnímu paktu přihlásil, a to má dluh ve výši 125,7 % HDP. Španělsko 98,3. To jsou ti hrozně chytří, hrozně odpovědní, hrozně dobře hospodařící státy, ke kterým my se podle pana ministra zahraničí máme přidat, abychom byli odpovědní stejně.

Ne, já se k těmto zemím přidávat skutečně nechci. Já chci hospodařit rovněž odpovědně. Chci, aby dluh ČR zůstal na úrovni kolem 34 %, aby nebyl na úrovni, jako ho má Řecko, Itálie, Portugalsko, Španělsko, a to nezajistíme tím, že přistoupíme k fiskálnímu paktu, který je pro nás stejně nezávazný až do okamžiku, do kdy přijmeme Euro. Ale to, jestli dokážeme udržet náš dluh na úrovni 34 %, s fiskálním paktem nemá nic společného. Má společného s našimi domácími úkoly, naší domácí fiskální politikou, s tím, jak budou vypadat rozpočty v nadcházejících letech, a jak už jsem říkal, v době ekonomického cyklu, a jmenujte mně jednoho jediného vážného ekonoma, jedinou vážnou ekonomickou školu myšlení, která vám řekne a která vám doporučí, abyste v době slušného ekonomického růstu předkládali deficitní rozpočty.

Je tedy zřejmé, že fiskální pakt, byť jeho tvůrci měli ambici, aby se stal jakousi pojistkou a jakousi brzdou toho, co se v Evropské unii a eurozóně, co se týče hospodaření, rozjelo, tak fiskální pakt nezafungoval. Nezafungoval. Je to zřejmé na ekonomické situaci, zejména jižního křídla, prostě eurozóna bohužel není, jak my ekonomové říkáme, optimální měnovou oblastí. Eurozóna, resp. skupina těchto heterogenních zemí, se rozhodla, že se dobrovolně vzdá vlastních měn a bude používat Euro, což pro trošku zjednodušení můžeme nazvat, že to je německé Euro, že je to německá měna, která může fungovat na podmínky ekonomik německých nebo ekonomik podobných německé, které to zvládnou, jako jsou severské země, jako je Rakousko, jako je Nizozemí.

Ale bezesporu německé euro nemůže fungovat pro země jižního křídla, které, a já to nijak nekritizuji, je to jejich způsob života, je to jejich způsob fungování, které prostě mají ekonomiku založenou na úplně jiných parametrech.

Když se také podíváte na poválečný vývoj Evropy a podíváte se právě např. na to Německo a srovnáte to s poválečným ekonomickým vývoje, vývojem Itálie, tak zjistíte, že byť obě ty země zaznamenaly poměrně rychlý ekonomický růst a rychlé bohatnutí, tak Německo k tomu přistupovalo přes stabilní měnu, přes stabilní hospodaření, které mají zakomponováno ve svých genech, a já jsem radši, že se Česká republika spíše blíží tomuto modelu, tedy Německu, a když to srovnáte s Itálií, která, když potřebovala a byla v ekonomické recesi nebo stala se méně konkurenceschopná, tak zkrátka použila svou vlastní měnu, devalvovala ji, tím si zvýšila konkurenceschopnost a zase se jelo dál. Nijak to nekritizuji, nijak to nehájím, ale byl to prostě dva odlišné modely fungování ekonomik v tom poválečném vývoji. V tuto chvíli nebo na základě politického rozhodnutí, protože euro je politický projekt, není to ekonomický projekt, kde by měla rozhodovat jenom ekonomická kritéria, tak nikdy nevznikl nebo vznikl v daleko menší skupině zemí podobných ekonomik, ale bohužel, euro funguje v rámci zemí, které nemohou společně fungovat dobře. Pro jedny euro znamená prostředek pro stabilní inflaci a dobrý hospodářský růst, což je Německo, pro jiné země je svěrací kazajkou, která ho uvězňuje v ekonomické stagnaci.

Mimochodem, euro bylo považováno, jakýsi předpoklad nebo jakási šance pro silnější ekonomický růst evropských zemí. Když se podíváte třeba na tu zmiňovanou Itálii, tak růst Itálie vyjádřený hrubým domácím produktem za dobu, kdy Itálie přijala euro, tak průměrný růst za to celé období, kdy Itálie používá euro, je 0,05. To je letitá de facto stagnace italské ekonomiky. Když se podíváme na posledních deset let Itálie, tak je to minus 0,5, průměrný růst, což je strašná zpráva pro Itálii a de facto zastavení vývoje této země, a to kvůli euru, kvůli německému euru, které prostě pro jižní křídlo nefunguje. Řecko, kdyby mohlo po tom vypuknutí té akutní hospodářské a dluhové krize, kdyby mělo šanci vystoupit z té eurozóny, přijmout svou vlastní měnu, tak by to samozřejmě v prvním okamžiku znamenalo obrovskou devalvaci vlastní měny, ale znamenalo by to, že by se Řecko stalo konkurenceschopnější na zahraničních trzích a ta náprava, byť určitě by nebyla bezbolestivá a nebyla bez problémů, ale určitě by byla rychlejší, než se snažit s těmi problémy v Řecku vypořádat v té kazajce, která Řecko svazuje a která ho nutí místo té devalvace měny jít prostřednictvím stagnace nebo spíše poklesu reálných mezd a zvýšení tak své produktivity.

Takže můj dotaz je, proč tak spěcháme k fiskálnímu paktu, který měl pomoci eurozóně překonat ty potíže, který měl pomoci eurozóně chovat se hospodárněji, dostat do kondice veřejné rozpočty, srovnáme-li to, Česká republika, dluh 34,6 % HDP, naopak Španělsko, Portugalsko, Řecko přes nebo velmi se blížící 100 % hrubého domácího produktu.

To, že je Itálie v eurozóně a že má přijatý fiskální plat, nebrání ani tomu, že její úrokové míry, za které si kupuje dluhopisy a kterými financuje své obrovské zadlužení, v posledních dnech raketově rostou. Dneska Itálie nakupuje desetileté dluhopisy s úrokovou mírou 3 %, před třemi měsíci to bylo 1,7 %, Itálii tak dramaticky rostou náklady na správu svého veřejného dluhu. Jenom pro informaci, Itálie si tak půjčuje desetkrát drážeji, než je právě Německo.

Jestli vám přijde normální, že v eurozóně, která má konsolidovat v sobě podobné ekonomiky nebo která se má vyvíjet podobně, jestli máme poměrně významné ekonomiky, protože Německo a Itálie jsou jedny z nejvýznamnějších, Německo nejvýznamnější, Itálie jedna z nejvýznamnějších ekonomik, pokud tyto země jsou natolik rozdílné, že jedna si dokáže půjčovat desetkrát levněji než druhá, tak je to jasný doklad o tom, že eurozóna není ekonomicky efektivní a udržitelný projekt a že ji drží jenom politická ambice současné evropské politické elity. Celkový dluh Itálie, 2,3 bilionu eur, když se podíváme na nesplacené závazky de facto zkrachovalého, byť se to nesmí oficiálně říkat, Řecka, protože ten odpis dluhů nebylo nic jiného, tak vidíme, do jaké skupiny zemí se strašně ženeme a do jaké skupiny, jakou skupinu pan ministr zahraničí považuje za tu chytřejší, odpovědnější a nás za ty hlupáky, že k tomu Řecky, k té Itálii, k tomu Portugalsku, tomu Španělsku jsme nezamířili už dávno.

Dále bych se chtěl vypořádat s tou připomínkou, že nemůžeme být těmi troublemakery, kteří budou za každou cenu vždycky proti. To já souhlasím, také mám pocit, že když jednáme třeba na výboru pro evropské záležitosti, že tam je celá řada materiálů, a kolegové mě potvrdí, že je to skutečně obrovské množství, co na nás Brusel a evropské instituce chrlí v legislativě, tak když se vždycky podíváme, teď se dívám na pana předsedu výboru pro evropské záležitosti, když si vybíráme ty nejpalčivější dokumenty, tak si vybíráme zrnko, malé procento celé té legislativy, která na nás míří, a ten zbytek považujeme za bezproblematický, za to, že ho přijmeme, že ho transponujeme, že s ním nebudeme dělat jakékoli problémy, takže ať tu nikdo neříká, že jsme jakýmisi troublemakery, kteří na všechno říkají ne ne ne. Není to pravda, přijďte se někdy podívat na výbor pro evropské záležitosti. Podívejte se na to šílené penzum materiálů, které ten výbor de facto přijme bez jakékoli debaty. Zabýváme se skutečně jen těmi nejvážnějšími, a to ještě málokdy přijmeme nějaké velmi tvrdé nebo ostré stanovisko, které posíláme následně do Bruselu, že ta či ona legislativa se nám nelíbí. Čili nejsme žádnými troublemakery, až na nějaké výjimky přijímáme a transponujeme evropskou legislativu včas a transponujeme ji drtivou většinou. Takže tento argument neplatí.

A neplatí ani to, že když někdo není troublemaker, tak vyjedná v té Evropské unii více. Já si vzpomínám na situaci při přijímání Lisabonské smlouvy, všichni si na to můžeme vzpomenout, vzpomeňme si např. Polsko, které bylo s Českou republikou zemí, která to dotáhla v bránění se Lisabonské smlouvě nejdál, měsíce před tím, než byla Lisabonská smlouva definitivně ratifikována, tak bylo Polsko největším zločincem pro ostatní, pro tu evropskou politickou elitu. V novinách jste si o polských politicích nepřečetli nic pěkného a byli to ti troublemakeři spolu s námi, které jsme také se dokázali (?) v té Lisabonské smlouvě do značné míry bránit, dokonce jsme vyjednali výjimku z Charty, kterou zločinná sociální demokracie, přestože jsme to vyjednali, pak nechala u ledu a přijala ji a odmítla ten požadavek, který vyjednal tehdy prezident Kalus, tak tehdy to Polsko, které dělalo ještě větší potíže, které dokázalo vyjednat ještě víc, tak poté, co Lisabonská smlouva byla přijata a poté, co půl roku bylo Polsko na pranýři všech evropských médií, že je neevropské, že je troublemaker, tak co dokázali Poláci? Poláci dokázali vyjednat pro svého politika post předsedy Evropského parlamentu. Takže opak je pravdou, nikoliv, že troublemakeři méně vyjednají, ale naopak. Ti, co vždycky kývají, ti, co nedokážou si stát za svým vlastním názorem, ti, co třeba nedokážou vyjednat nějaký kompromis, že něco schválí a něco za to dostanou, tak ti jsou trapní. Vidíme to na České republice a na postu eurokomisařky, kdy je to portfolium, které Česká republika získala, a na tom se bezesporu všichni shodneme, není tím nejdůležitějším mezi Evropskou komisí. Takže naopak, i zkušenost našich sousedů, Polska, velí k tomu, abychom nekývali a nesouhlasili se vším, co Brusel chce, ale abychom v tom vyjednávání byli velmi tvrdí, a když už s něčím souhlasíme, abychom za to měli nějakou protihodnotu.

A já se chci zeptat velmi vážně, protože pan premiér Babiš tady není, což já považuji za obrovský problém a předem avizuji, že budu navrhovat přerušení tohoto bodu do doby přítomnosti pana premiéra, protože projednáváme-li takto významnou mezinárodní smlouvu, kterou odkýval na jednom z eurosummitů Andrej Babiš, tak si myslím, že by nám měl vysvětlit, za co ten souhlas, za co to kývání hlavy na tom eurosummitu vyměnil. Třeba mi paní ministryně řekne, že ho vyměnil za kvóty, které nebudou. Jestli to skutečně řekne, jestli řekne, že Česká republika bude mít výjimku z migračních kvót a za to se přihlásíme k fiskálnímu paktu, tak můžeme tu vést debatu, jestli ta cena je odpovídající, jestli to je adekvátní způsob vyjednávání, jestli to byl v uvozovkách dobrý obchod na té evropské úrovni.

Ale nerozumím tomu, že Andrej Babiš, který je jinak v českých médiích a na půdě Poslanecké sněmovny velmi euroskeptický, velmi dryáčnický a říká, že si nenechá od evropské politické elity nic líbit a dokáže prosazovat své zájmy, tak ale když odjede do toho Bruselu, tak se vrátí s tím, že přijmeme fiskální pakt, byť to pro nás nemá v první fázi jakýkoli smysl, co se týče ekonomiky, jenom se tím přidáváme k zemím, pro které je eurofederalismus tou vysněnou metou, a fiskální pakt, jak už jsem říkal, je tím významným krokem.

Takže se ptám paní ministryně (financí), nebo kohokoli, pana ministra zahraničí, který už tu bohužel není, co za to Česká republika, že se jako jedna z posledních zemí k tomu fiskálnímu paktu definitivně přidáme, co jsme za to na evropské úrovni získali, jestli je to alespoň částečná cena za to, že na nás Evropská unie nebude uplatňovat Dublin IV, nebo mechanismus přerozdělování azylantů, jak se o něm v Evropské unii uvažuje. Protože jestli pan premiér jenom jel na ten eurosummit, odkýval to bez ničeho, tak to považuji za zrazení českých zájmů a už mu nemůžeme nikdy věřit ten euroracionální nebo euroskeptický jazyk, který jinak předvádí v Poslanecké sněmovně a v médiích. Koneckonců vidím pana poslance Schwarzenberga, ten o tom tady v jednom ze svých posledních vystoupení hovořil, že něco říkají politici doma na domácí půdě, a když odjedou do Bruselu, tak tam začnou říkat něco jiného. Mně se to zdá úplně stejný princip. Tady je Andrej Babiš velmi euroskeptický, na Brusel si zanadává, řekne, jak dokáže díky své jazykové vybavenosti všechno vyjednat. A najednou se vrátí z eurosummitu, odkývá tam fiskální pakt a nic za to. Tak já tomu úplně vůbec nerozumím, paní ministryně.

Takže to jsou moje dotazy. Doufám, že mi na ně odpovíte. Doufám, že přiznáte, že to není jenom o rozpočtovém hospodaření, ale že to je prostě další krok k centralizaci. A ať se vám to líbí, nebo ne, musíte přijmout fakt, že tímto krokem, kdy se k fiskálnímu paktu chcete přidat, tak tím říkáte občanům České republiky, že si v České republice přejete euro. Protože fiskální pakt, jeho pravidla, jeho nařízení začnou platit v okamžiku, kdy Česká republika vstoupí do eurozóny. Vy hrozně spěcháte na fiskální pakt. Z toho lze logicky odvodit, že strašně spěcháte na euro.

A já vám fakt nevěřím, když budete říkat, že ne, protože si dobře pamatuju Andreje Babiše na začátku jeho politické kariéry, když ještě nebyl problém Řecka a pan prezident Zeman chtěl být a byl eurofederalistou a chtěl rychle přijmout euro v České republice, protože to pro něj byl ten krok k další eurofederalizaci k evropskému státu a euro podporoval, tak Andrej Babiš poté, co Miloš Zeman euro podpořil, tak Andrej Babiš byl pro euro. Pak vyšlo pár průzkumů. Pár průzkumů ukázalo, že téměř 80 % lidí si euro nepřeje. Mezitím se rozpoutala ekonomická krize a najednou Miloš Zeman otočil, euro už si nepřeje, resp. říká, že euro si nepřeje do chvíle, kdy v něm bude Řecko. A najednou Andrej Babiš změní názor a euro si taky nepřeje. Ale zase nám sem do Sněmovny po chvíli přináší fiskální kompakt, který má smysl pro Českou republiku jenom v době, kdy v eurozóně budeme. Tak já tomu skutečně nerozumím.

Naznačuje to, že ve finále to, že říkáte, že euro si nepřejete, že do eurozóny vstoupit nechcete, tak je jenom váš politický postoj, resp. ne politický, ale marketingový postoj, který vám vyšel z průzkumu veřejného mínění, protože voliči by vás za to nepochválili. Ale ve finále hrozně po tom euru toužíte, takže k němu děláte kroky, které jsou nutné, aby bylo přijato. Jedním z těch kroků je přihlášení se k fiskálnímu paktu. Tak to přiznejte. To je legitimní politický postoj. Někteří zástupci v této Poslanecké sněmovně si přejí vlastní měnu, protože chtějí mít vlastní měnovou politiku. Někteří politici v této Sněmovně si přejí svoji vlastní rozpočtovou politiku, protože mají pocit, že to je domácí úkol.

Vy si přejete pravý opak. Vy si přejete měnovou politiku přenést na Evropskou centrální banku. Vy si přejete hospodařit v rámci fiskálního paktu, který používají takové země, jako je Itálie, Řecko se svými dluhy. Tak to ale otevřeně řekněte. Neříkejte, že euro nechcete přijmout a že ten fiskální pakt je jenom něco takového, abychom nebyli za ty troublemakery. To přece nemůžete myslet vážně.

Je to vážná politická smlouva. Je to vážná mezinárodní smlouva. Je to smlouva politická i ekonomická. Politická v tom smyslu, že byla významným krokem k politické unifikaci evropského kontinentu v eurozóně. Ekonomická v tom smyslu, že přenáší další pravomoce členských států eurozóny na Brusel. Čili pokud chcete vy přenášet další pravomoce členských států na Brusel, tak to otevřeně přiznejte. Přiznejte, že chcete euro, a nedělejte si z nás blázny.

Děkuju za pozornost.