Jan Skopeček

> Rozhovory > Rozhovor pro Parlamentní listy

Rozhovor pro Parlamentní listy

Jan Skopeček | 7.6.2018

Babiš není spasitel, ale postará se o všechny. To je výstup nedávného rozhovoru premiéra. Co je to za rétoriku? Co vypovídá o našem národu, že u něj slaví úspěch? Sociologové tvrdí, že český národ je zaměřen spíše středolevicově a čeká, že stát zajistí blahobyt a pořádek. Je to tak? „Vyhmátl“ to Andrej Babiš?

Jak to říkal Ronald Reagan? Nejděsivější slova, jaké je možno slyšet, jsou: „Jsem z vlády a přišel jsem vám pomoct…“ Je to stále stejná namyšlenost a nabubřelost socialistických politiků, kteří vás chtějí vodit za ručičku, řídit a chránit před sebou samými. Myslí si, že jsou schopnější než většina společnosti, nedůvěřují lidem, chtějí je řídit a regulovat. Stejnému pocitu podlehl Andrej Babiš. Varuji občany před tím, aby svůj osud odevzdali do rukou jakékoliv vládě či politikovi. Přijdou o to nejcennější, o svobodu. Vláda má pouze vytvářet základní pravidla, vynucovat je a produkovat základní veřejné statky. Starat se o sebe ale máme sami. Nestojím o péči Andreje Babiše a věřím, že je nás mnohem více.

Lze podle vás schvalovat záměr Andreje Babiše razantně zvýšit důchody?

Výše důchodů není nijak závratná. Ekonomika roste, rostou mzdy, je logické, že je záměr zvyšovat i důchody seniorům. Co je ale možné oprávněně a velmi hlasitě kritizovat, je neschopnost Andreje Babiše a hnutí ANO připravit důchodovou reformu. To mohl v předchozí vládě, může to dělat i dnes. Zatím přišel jen s oddělením takzvaného důchodového účtu od státního rozpočtu, což žádnou reformou samozřejmě není. Nevolám po reformě, protože bych chtěl cokoliv reformovat za každou cenu, ale je přeci jasné, že stávající průběžný systém financování důchodů je neudržitelný. Pokud budeme důchody jen zvyšovat bez změny systému, dostaneme ho do problémů ještě rychleji, než by se do něj dostal důchodový účet samovolně.

Dokáže náš stát pomoci i sociálně slabým, důchodcům, postiženým a samoživitelkám?

Ano, myslím si, že náš sociální systém je více než dostatečně štědrý. Pokud se podíváme na objem peněz, který prostřednictvím něj přerozdělujeme, tak můžeme dokonce říci, že je přebujelý. Více než 40 procent státního rozpočtu míří na sociální výdaje včetně důchodů. V roce 2017 to byla částka převyšující 500 miliard korun. Spíše je potřeba, aby se peníze dostaly skutečně potřebným a nebyly zneužívány. V tom si myslím, že je potřeba mnohé udělat. A je pro to dobrá příležitost, žijeme v době dobré ekonomické situace, nízké nezaměstnanosti a tedy i menších sociálních problémů. Přísnější a adresnější posuzování příjemců dávek je namístě. Zbyde tak více peněz pro skutečně potřebné.

Mají mladé rodiny s dětmi podle vás šanci na slušný život?

Samozřejmě, patříme k té šťastnější menšině světa, která se má velmi dobře. Nebuďme jen pesimisty a věčnými škarohlídy. V délce vyplácení rodičovské jsme rekordmany, když srovnáme daňové slevy, které náš daňový systém poskytuje rodinám, opět jsme na tom v mezinárodním srovnání s vyspělými zeměmi opravdu dobře. Podle mého je potřeba spíše liberalizovat zkrácené pracovní úvazky tak, aby je mohlo využívat více rodičů na rodičovské dovolené. Jednak jim to zlepší finanční situaci, hlavně ale neztratí kontakt s trhem práce a bez problémů se na něj vrátí. Všechna ekonomická data ale ukazují, že se lidem v naší zemi ekonomicky daří. Rostou mzdy, roste spotřeba a bezesporu to platí i pro rodiny s dětmi.

Nejsou přesto namístě silnější prorodinná opatření? Společné zdanění manželů, nižší daně či nižší platby sociálního pojištění pro ty, kdo vychovávají děti?

Nevěřím na to, že zvýší-li se například porodné, povede to k růstu porodnosti. Podle mého je rozhodnutí o dětech mnohem vážnějšího a komplexnějšího charakteru a nerozhodují stovky korun v dávkách či ušetřených daních. Je to i o jisté společenské náladě, o tom, jak se na institut tradiční rodiny díváme, jak si ho vážíme a chráníme, jak si vážíme rodičovské role. Vzpomenu na nedávné protesty kohosi proti větám v dětském slabikáři naznačujícím, že dívky jsou tu od toho, aby v budoucnu byly maminkami. Nějací levicoví liberálové proti tomu tehdy protestovali, že to je v rozporu s dnešním genderem. Musíme přeci bránit myšlenku, že to nejkrásnější, co jakoukoliv ženu může potkat, je mateřství a že by na to měla být právem hrdá. Tím uděláme pro větší porodnost mnohem více než daněmi, které, jak jsem říkal, rodiny bonifikují.

Pokud jde o důchodovou reformu, nepomohla by větší vazba mezi konkrétními rodiči a dětmi? Že by například část z výdělku pracujícího dítěte šla na důchod jeho rodiči. Tím by rodič byl motivován mít více dětí a investovat do jejich vzdělání a výchovy…

Drobná vazba by tam být mohla, ale nejsem si jistý, že by rodiče byli nadšení, že na jejich důchody pracují přímo jejich děti. Ono se to tedy děje prostřednictvím průběžného systému už dnes, ale přímá vazba tam samozřejmě není. Já jsem přesvědčen, že je potřeba si zejména uvědomit, že důchod není náhodná pojistná událost, ale logická a očekávatelná životní etapa, na kterou bychom se měli připravit a našetřit v průběhu ekonomicky aktivní části života. To by měla být podstata důchodové reformy, ať už její nuance budou jakékoliv.

Co otázka bydlení? Je situace uspokojivá?

Ne, není, a to je zřejmě jedna z těch největších potíží dneška pro mladé rodiny, ale nejen pro ně. Zejména v Praze a jejím okolí a v dalších větších městech je nárůst cen bydlení za poslední roky opravdu vysoký a vlastnické bydlení dělá téměř nedostupným. Je to dáno řadou faktorů. Politika nízkých úrokových sazeb zvyšovala poptávku po hypotékách, což vedlo samo o sobě k růstu cen bytů a nemovitostí. K tomu se přidala stagnující nebo dokonce klesající nabídka bydlení, protože z developerů se udělali zločinci, stavební řízení je jedno z nejhorších na světě a územní plánování blokuje nové stavby. Je to velké selhání zejména stávající koalice na pražském magistrátu, která de facto výstavbu v Praze zastavila. Do toho chce ČNB znovu přijít s přísnější regulací poskytování hypoték, což se nám podařilo zastavit na konci předcházejícího volebního období.

Dle expertů na vzdělávání neučíme děti, co je potřeba. Naše školy jsou prý navíc nedostatečně financované. Jaká je budoucnost našich dětí? Co pro ni musíme udělat?

Musíme vrátit do škol výuku namísto nejrůznějších projektů a mimoškolních aktivit, které za poslední léta zaznamenaly neuvěřitelnou inflaci. Ve financích takový problém nevidím, vidím problém v tom, že máme přebujelou síť středních škol, na kterou se díky slabým populačním ročníkům dostávají děti, které by na to neměly v konkurenci s ostatními před lety žádný nárok. Klesá tak kvalita středních škol a učiliště zejí prázdnotou. Nic dobrého pro budoucnost země. Ke změně je ale potřeba politická odvaha na centrální i krajské úrovni, a tu bohužel nevidím. Každý se bojí rodičům říci, že zrovna jeho dítě se z důvodu hlídání kvality vzdělání na střední školu nedostane.

Není problémem, že je příliš mnoho vysokých škol a roste kvantita na úkor kvality?

Vysoké školství jen kopíruje špatnou situaci, kterou jsem popsal na středních školách. Ano, je jich nepřiměřeně mnoho a poslední léta na vysokých školách studují studenti, kteří by se na ně v dobách silných populačních ročníků nikdy nedostali. Všichni to vědí, ale všichni se bojí s tím cokoliv dělat.

Co otázka indoktrinace dětí ve školách? Řada lidí kritizuje propagaci genderu (tedy teorie, že pohlaví je sociální konstrukt a každý si ho může zvolit bez ohledu na biologické danosti), multikulturalismu, propagaci EU, sexuální výchovu s propagací homosexualismu… Nebyla by namístě více výchova k patriotismu, rodinná výchova či branná výchova? Tedy věci, které utužují loajalitu občanů ke svému státu a posilují jeho stabilitu… 

Já bych byl především rád, aby se děti ve školách učily matematiku, český jazyk, cizí jazyky, přírodní vědy – a aby do školy byla ideologie, jakákoliv, zatahována co nejméně. Výchova k patriotismu je určitě třeba, ale má být přirozená prostřednictvím výuky našich dějin, možností dětí dozvědět se něco o našich hrdinech, o lidech, kteří nadprůměrně uspěli ve svých oborech, v mezinárodní konkurenci. S tím by měly dětí mít šanci se v průběhu výuky setkat. To je to nejlepší, co pro patriotismus můžeme udělat, aniž bychom se to jakkoliv uměle snažili do dětí vtloukat. Vzpomeňme si na školní léta, vždycky nám byla podezřelá umělá snaha nám do hlav něco vtloukat. Co se týče pohlaví, věřím, že zvítězí zdravý rozum v rodinách i ve školách a snaha udělat z pohlaví sociální konstrukt zůstane směšnou, hloupou, neúspěšnou snahou radikálních levicových liberálů a neomarxistů. I když žádná legrace to není, je to snaha bořit tento svět.

Co morálka dětí ve školách? Nevychováváme rozmazlené smrady, kteří se vozí po učitelích a znají jen svá práva, a nikoli povinnosti?

Nerad dělám celospolečenské soudy a zobecnění a nechci používat podobné termíny. Věřím našim lidem i rodinám a troufnu si tvrdit, že drtivá většina rodičů vychovává své děti dobře. Škola nikdy výchovu v rodině nahradit či suplovat nemůže. Role učitele je určitě slabší než v minulosti, ale opět je to na rodičích, do jaké míry budou o učitelích před dětmi hovořit s úctou, či despektem. Podle toho se pak bude i dítě ke svému učiteli chovat. Opět jsme v rodině, to je to nejdůležitější místo pro výchovu a vzdělání. Pokud to nefunguje v rodině, žádný sebegeniálnější učitel či kvalitní škola to nezachrání.

 Parlamentní listy, 6. června 2018