Jan Skopeček

> Rozhovory > Rozhovor pro Parlamentní listy: Otročíme v České republice za nízké mzdy?

Rozhovor pro Parlamentní listy: Otročíme v České republice za nízké mzdy?

Jan Skopeček | 20.12.2018

Ekonom Thomas Piketty ve svém blogu na Le Monde píše, že lidé ze Západu, z Paříže, Berlína či Bruselu, nechápou, že lidé z Česka či Polska projevují nedostatek vděku za dotace z EU. Upozorňuje, že ČR a Polsko to vidí jinak, protože investoři ze Západu tu vlastní zhruba čtvrtinu fixního kapitálu a více než polovinu, pokud jde o vlastnictví firem. Mezi lety 2010 až 2016 roční odliv zisku z ČR reprezentoval 7,6 procenta HDP, zatímco dotace z EU v tom samém období činily jen 1,9 procenta HDP. Analytička Lenka Zlámalová píše, že od nás za tu dobu odteklo na dividendách 2 252 miliard korun, zatímco dotace z EU byly 563 miliard korun. Jsme tak prý „krmelcem Evropy“ a jsme největším poraženým ze střední Evropy… Je tomu tak?

V rámci střední a východní Evropy nejsme žádným poraženým, ale vítězem. A bylo to zřejmé už několik let po začátku transformace po roce 1989, kterou naše země ve srovnání s dalšími postkomunistickými zeměmi zvládla nejlépe. Po nevyhnutelném transformačním poklesu, který byl u nás ve srovnání s ostatními transformujícími se zeměmi nejnižší, jsme začali velmi rychle růst, a tedy i bohatnout.

Nejlépe?

Vyhnuli jsme se na rozdíl například od Polska hyperinflaci, která by zlikvidovala úspory obyvatel, provedli jsme rychle privatizaci, a vyhnuli se tak předprivatizační agónii a spontánní privatizaci podniků managementem, jako tomu bylo v Maďarsku. A takto bychom mohli pokračovat ve výčtu úspěchů dále a statistiky to potvrzují. Díky úspěšné transformaci naše země získala náskok, který jsme k naší škodě postupně začali ztrácet úměrně tomu, jak začal v ekonomice znovu posilovat svoji roli stát na úkor trhu a svobodného občana. Ta změna výhybky samozřejmě nastala nástupem sociálnědemokratických vlád včele s Milošem Zemanem, Vladimírem Špidlou a tak dále.

Takže ekonom Thomas Piketty nemá pravdu, když píše o masivním odlivu kapitálu mimo Českou republiku?

Levicový Thomas Pikkety nepatří mezi ty, které bych já často citoval nebo s nimi souhlasil, ale pokud upozorňuje na odliv velkého objemu kapitálu z ČR, tak samozřejmě pravdu má. Odmítám nicméně to neustálé podceňování se a neschopnost si přiznat, že jsme od roku 1989 ušli neskutečně úspěšný kus cesty dopředu a že si drtivá většina společnosti žije neskutečně lépe. Hrubý domácí produkt na hlavu za rok 2016 v České republice, vyjádřeno v dolarech, činil 34 714, ve Slovinsku 32 730, ve Slovensku 30 460, v Polsku 27 055, v Maďarsku 26 701. Je za námi třeba i Portugalsko. Zároveň v mezinárodním srovnání máme dlouhodobě nízkou, aktuálně dokonce rekordně nízkou nezaměstnanost. Mzdová úroveň je srovnatelná s podobně vyspělými ekonomikami. Tak jací poražení?

Ničí mě, jak kvůli politickým bodům jsou toto schopni mnozí přehlížet, relativizovat, či dokonce obracet jen kvůli svým osobním ambicím, střetům, bojům. Začalo to Václavem Havlem a jeho blbou náladou, pokračoval v tom Miloš Zeman s jeho spálenou zemí a vyvrcholilo to Andrejem Babišem, který poplival celá devadesátá léta tím, že se tu údajně všechno rozkradlo, zatímco on se stal jedním z nejbohatších lidí. To je do očí bijící lež a pokrytectví!

A není výsledkem české cesty transformace právě i masivní odliv kapitálu, na který Thomas Piketty upozorňuje? Není to cena za Klausovu privatizaci, jak tvrdí někteří kritici?

Co se týče odlivu kapitálu, to samozřejmě za problém považuji. Ten problém částečně vznikl přirozeně, kdy po roce 1989 s totálně zestátněnou ekonomikou jsme neměli k dispozici dostatek domácího kapitálu a byli na ten zahraniční odkázáni. Dnes si prostě zahraniční investoři vybírají zisky ze svých investic, které nám v mnoha ohledech pomáhaly, a není možné jim v tom nyní bránit.

Z druhé části jsme si ten problém ale prohloubili sami, respektive ho prohloubily sociálnědemokratické vlády v čele s Milošem Zemanem, Vladimírem Špidlou a dalšími, které se zhlédly ve velkých zahraničních korporacích a začaly jim na úkor domácích podnikatelů, a tedy na úkor domácího kapitálu, poskytovat velmi štědré investiční pobídky, daňové prázdniny, dotace na pracovní místa. Problém mohl být mnohem menší, pokud bychom nechali svobodněji dýchat, a tedy i sílit domácí podnikatele a podniky, tedy domácí kapitál. Ten by pak utíkal do zahraničí v mnohem menší míře.

Dávat to za vinu Václavu Klausovi je opravdu absurdní. Tolik kritizovaná kupónová privatizace umožnila, že privatizace do zahraničí neproběhla ještě masivněji a nemalou část podniků mohli začít rozvíjet domácí majitelé. Klausova cesta byla cestou podpory vzniku domácího kapitálu, protože se velmi dobře vědělo, že bez něj to v budoucnu nepůjde. To pánové ze sociální demokracie si ošklivili českého kapitalistu a o to víc milovali ty zahraniční.

S tím souvisí otázka, zda jsme v pozici kolonie Německa či obecně západních nadnárodních korporací, jak o tom píše například ekonomka Ilona Švihlíková?

Nikdy bych v souvislosti s naší zemí nepoužil termín kolonie. To je naprosto falešný, dehonestující a absurdní termín, který se tak hodí na nějaké manifestace levičáckých úderek, možná svého času ještě Sládkových republikánů. Ekonomicky silné sousední Německo na nás má samozřejmě enormní vliv ekonomický, a tím i politický. Politický vliv je problém s ohledem na snahu Německa eurofederalizovat náš kontinent a vymazat národní státy a pak také s ohledem na tragický postoj k masové migraci.

Co se týče ekonomické roviny, tak pokud bychom takového ekonomicky silného souseda neměli, jako malá otevřená ekonomika bychom měli složitější výchozí pozici. Na straně druhé je velká závislost na jednom konkrétním trhu i rizikem. V okamžiku, kdy se Německu začne dařit méně, pocítíme to ekonomicky okamžitě i my. Proto bychom měli podporovat geografickou diverzifikaci našeho exportu, tedy snažit se hledat i nové, rozvíjející se mimoevropské trhy.

Co se týče velkých nadnárodních korporací, tak jejich rostoucí velikost a vliv mě trápí proto, že se řada z nich stává většími a mocnějšími jen díky jejich paktu s vládami. Vlády pro ně vytvářejí umělé monopoly, příležitosti k takzvanému rent-seekingu, vytvářejí bariéry vstupu do odvětví, a tedy je chrání před konkurencí. A jsme u toho znovu. Jsou to vlády, které škodí, a je to svobodný trh, který by to vyřešil.

A není tedy potřeba, aby byl v ČR silný český kapitál, aby čeští kapitalisté reinvestovali své zisky v ČR a měli zájem na tom, aby naše země vzkvétala?

Samozřejmě to potřeba je, ale bude to dlouhá cesta. Akumulace domácího kapitálu je běh na dlouhou trať. Navíc našim podnikatelům házíme jen klacky pod nohy. Jak mohl sílit český kapitál, když malý či střední podnikatel čelil a čelí konkurenci velké zahraniční korporace, která na rozdíl od něj dosáhla na investiční pobídku? Jak mohl čelit tomu, když mu taková korporace přetahovala zaměstnance a měla k tomu k dispozici dotaci z českého státního rozpočtu? Je jasné, že v tomto nerovném boji nemohl menší podnikatel uspět, když žádnou takovou dotaci nedostal a naopak musel na tuto dotaci zaplatit daně. Jak může sílit český kapitál, když rétorika vládního hnutí ANO udělala z těch nejmenších živnostníků daňové podvodníky, jen aby odůvodnila zavedení elektronické evidence tržeb? A takto bychom mohli v nedobrých podmínkách pro naše podnikatele pokračovat. Přitom pokud se nebude dařit nejmenším domácím podnikatelům, nemůžeme počítat, že z nich vyrostou velké, mezinárodně úspěšné firmy.

Co banky? Nejsme jen územím, kde mají skvělý „vejvar“, obrovské zisky, zatímco naše firmy si na úvěry moc nesáhnou a nemají za co investovat? Banky jsou v cizích rukou…

To se stále točíme na jednom a tomtéž tématu. Ano, banky, vyprodané sociální demokracií za hubičku, jsou v sumě oněch odcházejících dividend jednou z největších položek. Ale to, že české bankovnictví je na tom tak, jak je, že české banky byly páteří, na kterou spoléhaly v době krize jejich evropské matky, na tom příběhu je přece mimo všeho negativního také mnoho pozitivního. Opravdu raději vidím, že české banky mohou půjčovat svým zahraničním matkám, než kdyby jako italské či řecké měly saldo dividend odváděných do zahraniční negativní, jestli mi rozumíte. Ten příběh je postaven takto a my bychom si měli uvědomovat, jaké jsou reálné alternativy, a neporovnávat skutečnost s nedosažitelnými ideály.

Mimoto stále žijeme v éře rekordně levných peněz, přístup k úvěrům není problémem dnešní ekonomické situace, naopak. Banky nevědí co s volnými penězi a rády by půjčovaly. Otázka je, zda naši podnikatelé vidí dostatek investičních příležitostí. Respektive možná vidí, ale od investic je odrazují přeregulované ekonomické prostředí, složité stavební řízení, všudypřítomná administrativa a byrokracie. To je ten hlavní problém, nikoliv nedostatečný přístup ke zdrojům.

Ekonom Tomáš Munzi se ve svém článku v MF Dnes ptá, „jak je možné, že statisticky naše ekonomika prosperuje, ale reálně jsme stále ta zoufale bohatá země chudých lidí, cen zboží jako na Západě a předražených nemovitostí? Kde jsou ty peníze a proč netečou lidem, ale spíše utíkají za hranice?“ On to vysvětluje tím, že ČNB manipuluje kurz měny. Jak byste to vysvětlil vy? A co proti tomu lze dělat?

V kritice manipulace kurzem měny ze strany ČNB se s Tomášem Munzim shodneme. Také jsem to považoval za nešťastný krok, který měl více minusů než plusů. Shodnu se i v předražených nemovitostech, respektive my ekonomové bychom měli být přesnější. Cena nemovitostí, jakkoliv se nám komukoliv z nás může zdát vysoká, prostě odpovídá současné nabídce a poptávce. Nabídku jsme si zablokovali neúměrně pomalým stavebním řízením, jedním z nejhorších na světě, dramaticky rigidním územním plánováním, destrukčním vlivem zelených zájmových skupin. Prostě nabídka je zablokována, staví se velmi málo, a to samozřejmě žene ceny nemovitostí nahoru. To je ta podle mého první a nejdůležitější rovina příběhu, mikrorovina.

Makrorovinu pak vidím v tom, že poptávka po nemovitostech byla mocně podpořena ze strany ČNB právě politikou levných peněz, která motivovala občany brát si velmi levné hypotéky. To znovu vedlo k tlaku na růst cen nemovitostí. Dnes ta samá ČNB varuje před růstem cen nemovitostí a chce regulovat trh hypoték nejrůznější sadou regulujících úvěrových podmínek, chce kvůli tomu měnit zákon a dostat do rukou další regulační pravomoci. To je samozřejmě špatně. My nepotřebujeme zablokovat poptávku střední třídy po nemovitostech, po vlastnictví majetku, a to majetku nejdůležitějšího – vlastního bydlení – ale rozhýbat nabídku jednodušším stavebním řízením, deregulací této oblasti podnikání. Developer musí přestat být sprosté slovo.

 A jsme zoufale bohatou zemí chudých lidí?

Nechce se mi věřit, že by to jinak rozumně píšící Tomáš Munzi takto uvedl. Když jsme u té chudoby, v České republice je ze všech zemí EU nejmenší podíl osob ohrožených příjmovou chudobou, konkrétně 9,1 procenta, zatímco evropský průměr je kolem 17 procent. Stejně tak máme čtvrtou nejnižší míru chudoby seniorů nad 65 let v rámci OECD. Neplatí ani to, že bychom měli ceny jako na Západě.

Podíváme-li se na data srovnávající úroveň cenové hladiny, zjistíme, že naše cenová hladina byla v roce 2017 na úrovni 69 procent průměrné cenové úrovně evropské osmadvacítky. To je poměrně výrazný rozdíl, o kolik máme v průměru v naší zemi nižší ceny. Pokud bychom se srovnávali s původní evropskou patnáctkou, tedy s těmi nejbohatšími zeměmi, je ten rozdíl ještě vyšší, naše cenová hladina dosahuje jen 64 procent průměrné cenové hladiny nejbohatších členů EU. Přitom rozdíl v HDP na hlavu tak velký zdaleka není, dosahujeme už téměř 90 procent HDP na hlavu evropské osmadvacítky.

Mzdy ale v České republice výrazně zaostávají za Západem. Odbory volají po konci levné práce. Proč Češi za stejnou práci otročí za xkrát menší mzdu než Němci, když u nás nejsou xkrát menší náklady?

Jsem přesvědčen, že v České republice nikdo neotročí, je to hloupý, falešný termín. Zvlášť v dnešní době obrovského nedostatku pracovní síly, kdy zaměstnavatelé nemohou získat kvalifikované i nekvalifikované zaměstnance a navzájem si je přetahují nabídkou vyšších mezd. Tím nechci říci, že by u nás řada lidí nepracovala tvrdě, v náročných podmínkách, ale otroky v naší zemi opravdu nemáme.

Musíme srovnávat srovnatelné, a to se týká i mezd v Čechách a v Německu. A můžeme začít již zmíněným srovnáním cen. Zatímco v Čechách máme cenovou hladinu o 36 procentních bodů nižší, než je průměr EU, v Německu mají naopak o sedm procentních bodů cenovou hladinu vyšší. I kdybychom hypoteticky uměli zařídit, abychom měli od zítřka stejnou životní úroveň jako Němci, musel by i tak německý zaměstnanec brát vyšší mzdu, aby si mohl koupit kvůli německým vyšším cenám stejný objem zboží a služeb. Ale dnes mají samozřejmě Němci výrazněji vyšší mzdy, které nelze vysvětlit jen rozdílem cenových hladin.

Ten další a hlavní argument je rozdílná produktivita práce. Zatímco náš HDP, tedy to, co u nás dokážeme vyprodukovat, je na hlavu 34 714 $, v Německu je to ale 48 943 $. Tady hledejme hlavní důvody mzdových rozdílů.

(31. 8. 2018)