Se začátkem roku 2019 si připomínáme 20 let existence společné evropské měny. Euro se 1. ledna 1999 stalo jedním z největších ztělesnění velkého integračního skoku, který s sebou přinesla tzv. Maastrichtská smlouva. Tato smlouva znamenala systémový, strukturální přechod od spolupráce do té doby suverénních, evropských národních států k budování samostatné, nadnárodní politické entity s vlastními pravomocemi přenesenými z národní úrovně. Z Evropského společenství (ES) se stala Evropská unie (EU). Společná měna, a tedy i společná nadnárodní měnová politika, byla praktickým a podstatným krokem k realizaci nadnárodního evropského superstátu, který – bez ohledu na svoji konečnou formální podobu a jméno – měl (a má) za cíl nahradit koncept historicky fungujících národních států.
Odtud také pramení často míjející se argumentace mezi zastánci a kritiky fungování eurozóny. Zatímco najdeme bezpočet ekonomických argumentů a dat usvědčujících euro z obrovských nákladů a systémových defektů, jeho zastánci jsou k nim hluší. Pro ně nejde o projekt ekonomický, ale o projekt politický.
Společná evropská měna je pro eurofederalisty praktickým potvrzením dosažené hloubky evropské integrace. A nejen to, jak ukazují současné plány a návrhy na úrovni EU, je i důvodem a předpokladem k integraci, resp. centralizaci a unifikaci ještě hlubší. A to bez ohledu na to, kolik to občany evropských zemí stojí. To nakonec ukazuje i zkušenost s předluženým Řeckem, kdy evropští politici překročili další „integrační rubikon“ a umožnili do té doby nemyslitelné a nedovolené spolupodílení se daňových poplatníků ostatních zemí eurozóny na státním dluhu Řecka.
Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker nicméně na Nový rok oslavil 20 let existence eura prohlášením, že evropská měna přinesla prosperitu, ochranu občanům a stala se symbolem jednoty, suverenity a stability. Svědčí to o míře neschopnosti zastánců eura vnímat ekonomickou realitu. Euro určitě nepřineslo zemím eurozóny prosperitu, jak tvrdí předseda EK a jak slibovali otcové eura. Země eurozóny rostou dlouhodobě pomaleji než ostatní vyspělé země, ve srovnání s rozvíjejícími se ekonomikami nemluvě. Zatímco eurozóna rostla v průměru mezi léty 1999–2017 o 1,4 %, země OECD rostly v průměru o 2 %, celosvětové HDP rostlo ve stejném období v průměru o 3,7 %. Dlouhodobě klesá podíl evropských zemí na světové ekonomice (z 25 % na celosvětovém HDP v r. 2000 na 17 % v r. 2015), poslední desetiletí klesají i průměrná tempa růstu produktivity práce evropských ekonomik. Netvrdím, že jediným viníkem je euro. Za relativním ekonomickým úpadkem Evropy stojí především přeregulovaná a předotovaná ekonomika v kombinaci s demotivujícím, přebujelým, sociálním státem. Rozhodně však nelze tvrdit, že euro by Evropě přineslo prosperitu.
Euro nepřineslo ani stabilitu. V ekonomické krizi odstartované v roce 2008 padala ekonomika eurozóny hlouběji, než padalo celosvětové HDP, ale ekonomický propad eurozóny byl také hlubší než průměrný propad nejvyspělejších ekonomik sdružených v OECD. V r. 2009 klesl HDP eurozóny o -4,5 %, země OECD o -3,4 %, celosvětový HDP pak o -0,5 %. I oživení po krizi bylo v případě eurozóny slabší a pomalejší než v případě celosvětové ekonomiky i průměru zemí sdružených v OECD. Nezafungovala tak teze do dneška mnohými opakovaná, že spojením evropských zemí do měnové unie vznikne odolnější blok proti ekonomickým šokům a krizím. Neproběhla ani slibovaná konvergence ekonomik eurozóny. Propastný rozdíl mezi jižním a severním křídlem je dobře známý.
Lékem na záchranu eurozóny mají být institucionální změny. Po finančních mechanismech, resp. vzniku transferové unie, kdy daňoví poplatníci nejen z těch nejbohatších členských států platí a ručí za dluhy jiných států, zejména Řecka, se mluví např. o společném rozpočtu eurozóny či společných evropských dluhopisech, což je prvotřídní ukázka rozšíření morálního hazardu uvnitř eurozóny. Společným jmenovatelem všech navrhovaných změn je přenos pravomocí ve fiskální oblasti na evropskou úroveň. Zkrátka jakákoliv krize a jakékoliv problémy jsou opětovně využity pro další centralizaci a unifikaci. Přitom eurozóna neplní ani svoje pravidla dávno vzniklá a platná. Maastrichtské kritérium stanovující maximální podíl dluhu na HDP ve výši 60 % neplnilo v r. 2017 12 (!) zemí eurozóny. Lze tak uzavřít, že v r. 2019, kdy česká koruna bude slavit 100 let své existence, je dobré eurozónu sledovat z dostatečné vzdálenosti a s českou korunou v peněžence.
Info.cz / Jan Skopeček 7. ledna 2019