Třináct let po přijetí kontroverzního zákona o registrovaném partnerství se ve Sněmovně diskutuje o tom, zda umožnit vstup do manželství i osobám stejného pohlaví. Jednáme o tom navzdory dřívějšímu ujišťování představiteli homosexuální komunity, že uzákoněním registrovaného partnerství jejich požadavky končí. V reakci na tento posun předložila skupina poslanců – včetně mě – návrh na změnu ústavy, která by naopak zakotvila institut manželství jako výlučný svazek muže a ženy.

Je to zásadní hodnotové téma, asi nejdůležitější v tomto volebním období. A nenechme si lobby za manželství pro homosexuály namluvit, že jde o odstranění diskriminace. Ne, jde o rozšíření státní regulace na další formu mezilidských vztahů. Odstraňování diskriminace lidí s homosexuální orientací a jejich akceptace proběhly u nás už dávno, jak v rovině legislativní, tak v rovině vnímání většinovou společností. Dnes díky tomu diskriminace neexistuje. Byl bych první, kdo by protestoval proti tomu, aby stát jakkoliv do soukromí homosexuálních párů, ale nejen jich, zasahoval.

Nejde-li dnes o liberalizaci, ale naopak o rozšíření regulace na další formu mezilidských vztahů, musíme při rozhodování zvažovat, zda si tato forma zaslouží stejné výsady, výlučnost a míru regulace, kterou stát poskytuje tradičnímu manželství. Výlučnost a ochranu si zaslouží pouze tradiční rodina jako základní stavební prvek společnosti. Ta přitom požívá výsad z jednoho zásadního důvodu. Ne proto, že si dva milující heterosexuální lidé chtějí svoji lásku oficiálně stvrdit. To je jen vedlejší efekt sňatku. Stát v rámci manželství reguluje vztahy dvou osob, omezuje jejich svobodné rozhodování a ukládá jim řadu povinností proto, aby vytvořil a chránil prostředí pro rození, stabilní a zdravý rozvoj a výchovu dětí, což je hlavním smyslem a úkolem rodiny.

Není proto náhoda, že je slovo rodina odvozeno od slova rodit a slovo manželství odkazuje na slova muž a žena. Snaha revolučně měnit tyto přirozené atributy světa, snaha vzepřít se biologickým zákonům je mi cizí. Tradiční rodina muže a ženy je pro mě nejpřirozenějším prostředím pro výchovu dětí. Samozřejmě najdeme manžele, kteří děti mít nemohou či nechtějí. Bohužel najdeme i rodiny, které nefungují nebo kde jsou děti týrány. To však nemůže být argument pro zatracení tradiční rodiny jako takové. Představa, že „nové formy“ rodiny by byly proti negativním jevům imunní, jak nezřídka naznačuje argumentace zastánců stejnopohlavních sňatků, je mylná.

Nedopusťme, aby v této věci zvítězila pýcha rozumu. Nehrajme si na sociální inženýry, mějme úctu k prověřené instituci tradiční rodiny. Respektujme přirozenost.

V dnešní hodnotově vyprázdněné a rozkývané době si nemůžeme dovolit nabourání jedné ze základních společenských institucí. V době, kdy pohlaví přestává být biologická danost, ale sociální konstrukt s možností volby, v době, kdy jsou termíny matka a otec nahrazovány termíny rodič jedna a rodič dva, buďme ostražití vůči tomuto levicovému progresivismu obzvláště.

MF DNES, 5. dubna 2019 – Jan Skopeček