Odpověď by šlo začít výčtem dnes moc- ných levicových ideologií a nejrůznějších proudů progresivní levice od zeleného, hysterického environmentalismu, přes ag- resivní feminismus, snahu rozbít výsost- né postavení tradiční rodiny muže a ženy, sňatky homosexuálů, až po odmítnutí respektovat biologicky daná dvě pohlaví vytvořením perverzní nabídky téměř neko- nečného množství jeho sociálně inženýrsky vytvořených forem. Mohli bychom pokra- čovat neoslabující ideologií europeismu podkopávající národní státy a posilující byrokratický, od lidí odtržený Brusel a tedy i limitující občany reálně rozhodovat o ve- řejných záležitostech. Vliv bujení regulací a státního přerozdělování, ať už na národní nebo evropské úrovni, na svobodu je také dobře známý. To vše naši svobodu ořezává a o každém vyjmenovaném fenoménu by šlo napsat mnohastránkovou esej.

Pokusím se ale zmínit něco obecnějšího a možná i provokativnějšího. Výše popsa- né svobodě nepřátelské ideologie a z nich vycházející politiky a opatření by neměly šanci, pokud by po skutečné svobodě, ne- zbytně spojené s odpovědností, toužila velká část společnosti. Ale skutečně všich- ni v r. 1989 toužili po té „složité” svobodě, kde musí vzít každý osud plně do svých ru- kou? Netoužila velká část společnosti spíše po volnosti bez odpovědnosti, než po svo- bodě? Nestačila spoustě lidem „jen” západu se přibližující ekonomická úroveň a nabíd- ka zboží, ale stále doprovázená ochranář- skou vodící rukou silného státu? Nechci ze- všeobecňovat, či snad sahat do svědomí generaci starších a zkušenějších, ale ani mladších, nechci moralizovat. To mi bylo vždy odporné. Ale snadnost toho, jak se lidé nechávají o svobodu připravovat a jak často přijímají řešení posilující stát či nad- národní instituce mě k podobným úvahám nutně přivádějí. Uzavřu tedy tím, že pro svobodu jsme si největším nebezpečím my sami.